In Murphy's law they trust

Nerad bych urazil tu "menší polovinu" Američanů, která volila Kerryho, ale i tak jsem zhnusen faktem, že Bush vyhrál (nechci napsat "zase vyhrál", volební blamáž z r. 2000 neuznávám). Přesvědčivé vítězství to není, bohužel aritmeticky a zákonně vyhovuje, takže se nedá nic dělat. Další čtyři roky rostoucího binárního fašismu. Hej, Georgi, pošli kouřový telegram svému nejlepšímu volebnímu managerovi. Jo, tomu fousatému frontmanovi z afghánské horské hitparády. Malému lvovi, který ale řve obstojně nahlas, takže je slyšet z Asie až v Americe. A tím nemyslím dobrou akustiku nebo zlato v hrdle, ale ochotné uši.

A ty ochotné, namnoze vystrašené uši (nebo ucha) šly a volily. Je smůla, že kandidát lidokratů Kerry přece jen není taková mediální hvězda a politicky přesvědčivá osobnost jako byl Clinton. Nestrhnul mladé k volbám (pouhých 17% účasti). Nesymbolizoval mladou naději a energii jako kdysi kennedyovsky se stylizující Clinton. Nedokázal přesvědčit nerozhodnuté, že Bush se chová v mezinárodních vodách více jako mafiánský boss než demokratický politik a že terorismus nepotírá, ale spíše živí (Usáma má věru o čem točit klipy, irácká katastrofa je dárek za milion velbloudů).

Na druhou stranu bych nedával Johnu Kerrymu příliš velkou vinu. Dělal, co mohl. Rozdíl hlasů je opravdu těsný - co jsou to 4 miliony navíc při počtech 59 mil. pro Bushe a 55 mil. pro Kerryho? Představte si volbu starosty ve vesnici o 120 voličích: dosavadního starostu znovu zvolí 59 lidí, 55 volí druhého kandidáta, nepatrný zbytek třetího. To se reálně rovná vesnici rozdělené na dvě poloviny. Navíc v USA volil nezvykle vysoký počet voličů, kol. 60% všech oprávněných. Bushovo vítězství je triumfem Pyrrha. Styděl bych se něco oslavovat, být jeho fandou. Jenže to se musí... mediálně prezentovat takovou polarizaci a krizi legitimity jako velkolepé celonárodní vítězství. Hlavně, že jsme uvnitř, odřené uši se zahojí. Co na tom, že skoro polovina voličů nesouhlasí se svým prezidentem...

Letošní volby amerického prezidenta jsem sledoval celou noc na ČT2. Od usnutí mě uchránilo jednak nepřetržité omílání slova "Ohájo" americkými televizemi (asi dvacetkrát do dvou minut, a to po několik hodin), jednak protivné hlasy tlumočnic a jejich slovní tvořivost ("porucha skenrů v Ajova", "kolik hlasů připadne Buši" apod.). Každopádně jsem doufal v Ohájo - ale Ohájo mě zklamalo. Ohájo, jdi někam. Nakonec, stejně tam půjdeš, společně s námi všemi. Protože Murphyho zákon opět projevil svou sílu: Co se může podělat, to se podělá.

Upřímný Jágr a Usáma z plakátu

O účasti Jaromíra Jágra v předvolební kampani si myslím své. Když jsem kriticky reagoval na blogu Jana Ambrože na jeho srovnávání Jágrovy účasti "z přesvědčení" a "zadarmo" oproti nakoupeným zombie-stars v kampani ČSSD (což jsem považoval za nesrovnatelné), ještě jsem netušil, že za Jágrovou podporou můžou stát nejen třídní sympatie (mladý a úspěšný sportovec sotva bude podporovat komunisty, ČSSD nebo důchodce za životní jistoty). Zdá se, že ekonomická útočná lajna Jágr st. - Jágr jr. - Bendl (ODS) si přihrává docela zajímavé zlaté puky.

Rovněž jsem se pustil do další rozmíšky, a to na blogu "literárního teroristy a drzého pana chytráčka" Binárního Ládina. Spor se týká humoristy Štěpána Mareše (výborný politický komix Zelený Raoul) , totiž jeho bilboardu s Usámou bin Ládinem, který paroduje stupidní kampaň "myslím to upřímně" premiéra Grosse. Domnívám se, že Mareš to v tomto případě přehnal. Nejde již jen o karikaturu (kreslený komix jistě každý takto pochopí, stejně jako třeba legrační SG-kreator), ale o urážku premiéra této země jeho srovnáním s odporným světovým teroristou. Navíc je to reklama Usámovi jako hrom. I negativní nebo ironizující reklama je reklama. Nečekaným dopadem takového bilboardu na některé lidi si nejsem zcela jist. Něco jiného je ilustrační foto v novinách, kde je tou hlavní věcí článek, z něhož je patrno, co je ten vousáč na fotce zač. Marešův bilboard však tyto záchytné znaky ironie nebo ilustrace neobsahuje. A mně osobně by bylo odporné dívat se v naší svobodné krajině na pop-kultovně zvětšenou tvář člověka, jenž způsobil bolest tisícům nevinných lidí.

Dodatek: Podobně nemohu souhlasit ani s "nevinností" Brookerova článku o Bushovi, jenž vyvolal takové pozdvižení, že musel být stažen. Všechno bych podepsal, ale ten závěrečný povzdech odkazující k vrahům prezidentů si mohl autor odpustit. To už opět není satira, ale úchylné přání po smrti nějakého člověka. Bushe přímo nesnáším, ale v demokracii darebáky nezabíjíme jak králíky, pane Brooker, nýbrž soudíme a trestáme. Zastřelení není trest. To je ten celý rozdíl mezi demokracií a mafií, mezi lidskostí a zvířeckostí.

Náčelník Šedá brada opět promluvil, zazpíval...

Už jsme ani nedoufali. Tak dlouho jsi mlčel, osmahlý islámský divochu. Obdivuhodné ovšem je, jak si umíš zvolit správnou chvilku. Ausgerechnet tři dny před volbami amerického prezidenta. Tomu říkám tajming.

Jsem ovšem poněkud zklamán. Čekal jsem víc. Nejspíš, že tě rangers konečně dopadnou tam v dálných horách afghánských a pověsí tě za koule do průvanu na sochu Svobody. Řekněme tak týden před spuštěním hlasování, aby bylo dost času užít si ten opojný pocit vítězství nad terorismem.

Nu, aspoň něco. I tvá libá píseň, kterou nám tak hezky zpíváš, potěší naše hladová bojovná srdce. Už víme koho volit, jak nám vysvětlil pan Mladá fronta Vodička. Skončila trapná nejistota. Tvůj nejnovější videoklip dokonale pomohl tvému největšímu nepříteli. Ó, jak jsi hloupý, Šedá brado, tak jsi užitečný.

Otročení v supermarketu

Ondřej Neff dnes večer vedl diskusi na ČRo týkající se návrhu ČSSD zrušit prodej v supermarketech v neděli a v sobotu odpoledne.

Překvapilo mě, kolik lidí souhlasilo s jeho názorem, že jde o hloupost, regulovat prodejní dobu o víkendu. Argumenty vesměs slaboučké a naprosto mimo reálnou zkušenost. Škoda, že nevolaly samy prodavačky.

Nejprve: když se to prodavačkám nelíbí, ať jdou pracovat jinam - a kam, panebože? To je tady tolik volných pracovních míst?

Nebo ať špatné pracovní podmínky řeší odbory. Odbory? Spadli jste na hlavu? Myslíte, že supermarkety mají odborové organizace? A pokud náhodou ano, myslíte, že mají nějakou moc ochránit práva svých členů? Tento "nápad" se svou slabomyslností dobře vyrovná předchozímu.

Další argument: že zaměstnavatelé zruší čtvrté směny a budou nezaměstnaní. Panebože jaké čtvrté směny? Domníváte se, že na čtyři směny pracuje akorát lidí a při zrušení čtvrté následně vzniklý přebytek někdo vyhodí? Kde to žijete? Zaměstnavatel maximálně vyhodí ty zaměstnance, které považuje za "nadbytek" (ve skutečnosti nyní normální stav) a opět bude platově ždímat zbylý podstav, pouze bude kratší denní pracovní doba. Toto upíří chování se musí řešit jinak, zejména přísnými kontrolami dodržování zákoníku práce a ještě přísnějšími postihy za jeho nedodržování.

Poslední věc: rozlišovat pracovní podmínky a pracovní dobu je nesmysl: jestliže pracovní dobu zaměstnavatel zneužívá a vykořisťuje s ní zaměstnankyně, potom jde o špatnou pracovní podmínku - a když s ní někdo nesouhlasí, dostane nafackováno nebo může rovnou letět na dlažbu.

Nebuďme tak sobečtí, pohodlní a věci neznalí jako pan Neff a ta banda ignorantů, která mu volala a souhlasila s ním. Jen pro naše pohodlí jsou dnes a denně vykořisťovány stovky či tisíce bezmocných ženských bytostí v řetězcích supermarketů po celé republice. Plně podporuji zrušení pracovní doby v supermarketu v neděli a v sobotu odpoledne, stejně jako přísnější kontrolu tamních pracovních podmínek, např. i formou agentů. Pokud by šlo o obchodníky, o majitele obchodů, ti ať si prodávají třeba do zblbnutí, protože by to bylo z jejich vůle a pro jejich vlastní zisk. Ale u zaměstnanců je to jinak: zejména v době, kdy vládne nezaměstnanost a místo hned tak neseženeš. Zaměstnavatelé vykořisťují a vysávají zaměstnance, protože postavení obou těchto skupin není při vysoké nezaměstnanosti rovné. Zaměstnancům nezbývá, než se podřídit vydírání, protože jinak se mohou jít pást.

Kéž by taky jednou bez existenčního strachu a svobodně promluvily ty, kterých se to nejvíc týká, a řekly pravdu o tom, jaké poměry v supermarketech panují. Všechny civilizované státy kolem nás mají pracovní dobu v supermarketech regulovanou, my se zase spoléháme na neviditelnou ruku trhu, která zázračně vyřeší vše. Jak vše vyřešila, se můžeme denodenně přesvědčovat na případech světových i místních ekologických katastrof, sebevražd z nezaměstnanosti a na vzkvétajících mafiích všeho druhu. Svoboda znamená také jistá pravidla, nikoliv džungli, v níž mocnější zneužívá slabšího.

Stres je něco temnýho

V Mladé frontě dnes píšou o stresu, o jeho škodlivosti a o tom, jak proti němu bojovat. Všechno, co tam říkají, bych podepsal. Od evolučního původu připravenosti k boji nebo útěku přes dnešní změněné životní podmínky lidí až po způsoby odstraňování. Stres je totiž můj těžký a dobře známý nepřítel.

Nejvíc mi proti němu skutečně pomáhá tělesný pohyb. A když si uvědomíme, k čemu stres původně sloužil našim hodně vzdáleným předkům, ani se nebudeme divit, že pohyb a cílená tělesná námaha dokážou tak účinně odplavovat veškeré napětí z těla.

Ne vždycky je ale prostor na sport. Proti nervozitě a napětí používám proto jedno dechové cvičení. Dýchá se břichem a pokud možno mírně, zvolna, pomalu a hluboce. Po nádechu zadržím dech na zhruba deset sekund (resp. kolik kdo snese, aby cítil napětí, ale nedusil se) a potom velmi pozvolna vydechuji, žádné vyprsknutí a popadání dechu. Spolu s výdechem se snažím maximálně vědomě uvolnit, od šíje a ramen přes lokty, ruce, klesající břicho až po kolena, kotníky a prsty nohou.

Veškeré napětí ze mě vždycky po pár cyklech nádech - zádrž - výdech zmizí. Proti stresu mi nikdy nepomáhalo jen tak si představovat nějaké klidné scenérie atd. Jestli stres vytvořilo tělo, musí duše na jeho rozpuštění opět využít tělo.

Italku, Irku, uzenou rolku, Britku a americkou vojenskou holku,

a teď i Polku, jenom ne tuhle tu iráckou holku.

"Tak nám v tom Iráku unesli Polku, paní Müllerová," řekl by Švejk. A paní Müllerová by vytřeštila oči a spráskla ruce: "Kterou, milostpane? Ten hudební spolek z Karlína?"

"Ale kdepak," řekl by Švejk, mazaje si koleno opodeldokem. "Tu s tím iráckým občanstvím. To víte, oni se spojenci nenechají vydírat jen tak nějakým pitomou. Na takovej únos musí bejt nejmíň dvojí občanství."

Nevím, jak vy, pánové a dámy, ale podle mě teroristi už melou z posledního. Je ovšem otázka, jestli je to pro George W. Bushe dobře nebo špatně.

Hvězdy v předvolební kampani - zbytečná hysterie

ČSSD si najala pro předvolební kampaň nestárnoucí hvězdy českého popu (Gott, Vondráčková, Vítek...). Okamžitě se rozproudila debata, jestli lze tyto zpěváky vysílat před volbami v Rozhlase. Nejnovější příspěvek do mlýna si můžete přečíst na blogu Františka Lutonského. Jde o přepis rozhovoru Radiožurnálu s Pavlem Klusákem.

Domnívám se, že Klusákovy názory jsou poněkud přehnané a nemají daleko k hysterii. Zpěváci v rádiu zpívají své písničky, v drtivé většině po čertech apolitické. Samozřejmě, že kdyby zároveň kandidovali, bylo by jistě na pováženou nechat je vystupovat - ale samotná jejich přítomnost v éteru není důvodem zákazu. Nepropagují explicitně žádný stranický program - navíc je všeobecně známo, že zpívání pro strany dělají čistě pro peníze - tomu věřím jako máločemu jinému, protože podle mně jsou tito umělci už takoví - a nejen zpěváci, ale i herci, baviči apod. Hnáty dějin si navlékají fusekle různých režimů, ale oni dokáží přištrikovávat na každé. Tím se rovněž oslabuje jakýkoliv možný vliv jejich pouhé přítomnosti "na vlnách", protože voliči chápou, že jde "jen o prachy". Známe svoje pappenheimské.

Dále je faktem, že ačkoliv je konkrétně tato recyklovaná "stará garda" z dob před listopadem 1989 kupodivu stále oblíbená, nejsou rozhodně jedinými a největšími hvězdami českého showbusinessu. To znamená, že nelze říct: ČSSD si koupila umělce a chce jimi podprahově ovlivnit výsledek voleb. Koupila si některé - slavné sice, ale přece jen už ne tak slavné, jako kdysi. Vedle nich jsou z rádia (a v této zemi zaplaťpánbu nevysílá pouze jedno rádio) slyšet zástupy jiných, o jejichž politickém přesvědčení nic nevíme, nebo kteří je naopak dávali/jí jasně najevo (Bílá, Mládek, P.Janda - všichni ODS, Krajčo ČSSD), každopádně je tu dost a dost slavných zpěváků, které si mohou "nakoupit" jiné strany a udělat z nich kontra-hvězdy:)

Radikálně-hysterizující způsob uvažování pana Klusáka zřejmě koření v neuvědomění si faktu, že žijeme ve svobodné společnosti, kde existují pestrá paleta možností daná svobodným, neregulovaným Trhem, na němž si strany mohou vybrat (ČRo není jediné rádio ani médium, "stará garda" nejsou jediné hvězdy hudební scény atd.), a kde se cení zejména dobrý nápad - jeho touha regulovat a zakazovat mi připomíná doby dávno minulé, akorát v jiném převleku...

Uctívání "hovna"

V minulých dnech jsem nevěřil vlastním očím. S velkým halasem přicestoval do Čech průvod buddhistů s údajnými ostatky historického Buddhy. Na své si toto procesí přišlo dokonce v televizi o hlavním vysílacím čase, tuším že snad přímo v Událostech na ČT1.

Dost jsem se podivil nad postojem těchto "buddhistů" k relikvii Buddhových "ostatků" (několik žlutých kuliček ze záhadné hmoty). Jako by snad tito mniši byli převtělení modláři odněkud ze středověké Evropy, která rovněž dokázala sesbírat takové množství "pravých" třísek z Ježíšova kříže, že by se z nich dala dohromady sestavit celá křížová alej, nejspíše na Via Appia... otroci magie. Ještě podivuhodnější je, že na tyto duchovně naprosto bezcenné kousky hmoty se v Praze přišlo podívat 8 tisíc lidí. Myslel jsem si, že Evropani už by měli mít z takových věcí rozum - stejně jako ho měl sám Buddha, který by se asi obracel v hrobě, kdyby se nechal pohřbít. Možná, že právě proto volil spíše cestu odchodu ohněm...

Celý význam oné zprávy, stejně jako toho co popisuje, je asi na takové úrovni jako "senzační" nález Lutherova sracího zařízení. S obsahem, s duchem daného učení, s tím, co je opravdu významné a důležité poznat a přijmout/odmítnout, s tím bohužel nemá nic společného. Je to pouhé modloslužebnictví, idolatrie. Možná, že když se budou archeologové dále snažit, najdou i nějaké to Lutherovo excrementum, které zázračně přetrvalo věky. A možná, že je ani nemusí hledat.

Miloš Zeman a jeho dva způsoby, jak odstranit Senát

(via server Česká média) Miloš Zeman navrhnul (jistě v lehce ironickém duchu, jak je jeho zvykem) dva možné způsoby, jak odstranit Senát. Prvním je přiskrcení rozpočtu na 0,50 Kč (nula nejde). Druhý by spočíval v tom, ustavit senátorství jako bezplatnou, čestnou funkci.

Nepovažuji druhou možnost za reálnou. Tím by Senát zdaleka neskončil. Dokud by totiž senátoři měli mandát rozhodovat o zákonech (a tedy i o penězích), bylo by jedno, zda by oficiálně brali za své členství v Senátu peníze nebo nikoliv. Jednoduše by se tím spíše nechávali uplácet nejrůznějšími lobisty a do Senátu se dál jen hrnuli již jako závodní koně té či oné lobistické stáje.

Reálnější a skutečně účinná tak zůstává pouze první možnost. Podvázání rozpočtu Senátu až téměř k nule by samozřejmě zabránilo možnosti každodenního provozu a fungování této instituce a tím ji najisto zničilo (samozřejmě pokud by zároveň platil zákaz sponzorování).

Považuji Senát za pouhou kopii Poslanecké sněmovny, kopii, která navíc není žádnou pojistkou demokracie, jak praví současný mýtus, ale spíše její vysoce nákladnou brzdou a zbytečnou překážkou. Ideální představa o sboru moudrých starců bdících nad divokou nerozumnou Sněmovnou se možná hodí do úvah o ideálním státě, ale podle mě není ve světě realizovatelná - moudrost starců (nebo opotřebovaných politiků) je rovněž jen jeden ze soudobých mýtů, jímž se obhajuje existence této komory. Buď je rozložení (názorových!) stran v Senátu podstatně shodné se Sněmovnou, pak je zbytečný. Nebo je podstatně rozdílné, potom je škodlivý, totiž je překážkou demokraticky utvořené vůle demokraticky zvolené Sněmovny.

Kvalifikace pro právo volit a nerovnost hlasů

Následující text reaguje na diskusní téma Volební systém na serveru Lapiduch.cz. Zakladatelka diskuse Blanka1 zde v průběhu několika měsíců formulovala jisté návrhy, jak zmodernizovat volební systém, neboť se jí zdá, že ten dnešní (všeobecné hlasovací právo, rovnost hlasů) již neodpovídá stupni společenského vývoje. Zde je tedy můj pokus o odpověď (poněkud upravenou a rozepsanou) :

Milá Blanko,

souhlasil bych s testy na prokázání základní orientace v politické oblasti, počínaje znalostí volebního programu (nejvíce bodů) a konče jmény politiků z užšího vedení strany, resp. základní obeznámeností s jejich životopisy a pozicemi či akcenty v rámci daných stran. Tento krok by pouze oddělil ty, kdo chtějí volit a nevědí co vlastně, od lidí, kteří chtějí volit a mají jasno. Nemyslím si, že by šlo o nějakou diskriminaci, stejně mám při současné nízké volební účasti takový dojem, že hlasují pouze ti, kteří mají opravdu jasný a pevný záměr. A ti by jistě u nepříliš obtížných "připouštěcích" testů snadno prošli. Ostatní by se museli holt trochu snažit, testy by nebyly nijak teoretické a abstraktní - mohly by se udělat i formou a,b,c, aby lidé nemuseli namáhavě lovit v paměti a příliš formulovat - stačilo by základní ponětí o daných faktech, které by jim dovolilo zaškrtnout správnou odpověď.

Je tu ale potíž s další částí vašich návrhů, s "krokem 2" řekněme. Ten se týká rozdílné váhy hlasů. Zde musím zásadně nesouhlasit - takovéto rozlišování síly hlasu (např. člověk s vyšším počtem bodů z testu by měl hlas váhy rovné hlasu dvou, tří či více lidí s nižším počtem bodů apod.) by totiž popíralo jistý ani ne tak politický (konvenční), jako spíše přírodní nebo psychologický fakt, že totiž každé individuum prožívá pouze svůj život a rozhoduje o něm jaksi naplno, ne méně či více. Stejná váha hlasu bez ohledu na všechny možné jiné hierarchicky diferencované kvalifikace a schopnosti jednotlivců koření právě v tom, že každý jednotlivý volič (tj. obecně kdokoliv, jenž by prošel testem) je si pro sebe svým rozhodováním nejvyšším soudcem a vztahuje se k sobě a svému životnímu určování se stejným účinkem (platí tu prostě relativita a tedy rovnost nesrovnatelných). Ve svobodných, demokratických volbách rozhoduje každý jedinec o sobě a proto má každý hlas stejnou váhu.

Není to jako u lékaře versus laika. Lékař rozhoduje o pacientovi, o jiné osobě, o její léčbě, o jejím bytí a nebytí, případně kvalitě toho bytí - laik neví, může maximálně souhlasit po nějakém zjednodušujícím vysvětlení s dalším (např. riskantním, ale nadějným) postupem léčby. Avšak jinak absolutně nechápe, musí důvěřovat lékaři. Jenže ve volbách každý jedinec určuje osud sebe sama, volí za sebe, zná se a musí důvěřovat jen sobě. Tady žádná kvalifikace nemůže nic odstupňovat, protože to volní rozhodnutí (chci tam jít a volit tu a tu stranu/kandidátku apod.) je věcí interní, o-sobě-rozhodující, má dopad jen na něj samotného.

Jistě, nakonec většina daná shodností názorů připadne jedné straně ze všech - nebo dojde ke koalici něk. stran a ta dá většinu - a většina následně rozhoduje i o menšině. Ale to je věcí demokratické dohody: od toho jsou přece další volby, aby se současné menšině podařilo přesvědčit např. nerozhodnuté voliče, aby jí dali hlas jindy. Všechny strany jsou (aspoň teoreticky) demokratické a pokud vládnou vítězové špatně, příště nevyhrají. V medicíně jde o život mnohem bezprostředněji a naléhavěji: jsou tu jistá vědecká fakta, s nimiž souhlasí drtivá většina lékařů, která je taky prakticky a většinou s úspěchem uplatňuje, není tu o čem hlasovat. Lékař zde není zájmový protivník pacienta. Zato v politice jde o hru zájmů: převažují prognózy a teorie o tom, co je dobré pro společnost nebo tu kterou její část. Politika je věcí debaty, argumentace, dohody, kompromisu různých názorů. Výsledky jsou vidět spíše po desítkách let, s velkým časovým odstupem. V medicíně je pouze mizivý prostor k demokratickému hlasování a kompromisům, většinou se musí jednat ihned a podle objektivního vědeckého poznání, kdy existuje jediný shodný zájem všech aktérů - vyléčit nemocného. Lékařův zájem totiž - a to je ten hlavní rozdíl mezi medicínou a politikou - není mocenský. Zatímco ve volbách jde politikům o rozdělení moci nad lidmi (byť delegované jejich svobodnou volbou), lékařům jde o zdraví lidí, ne o moc nad nimi.

Závěrem tedy shrnuji: bylo by klamné usuzovat, že člověk jenž hlasuje ve volbách, hlasuje o někom jiném, než o sobě samém, tj. že svou volbou se ocitá vůči ostatním v témže vztahu jako lékař-odborník vůči všem potenciálním nebo skutečným pacientům. Lékař volí (léčí) za druhé a nevolí (neléčí) sám sebe, naopak volič volí jen za sebe, nevolí za druhé. Jsem proto pevně přesvědčen o nezvratnosti a přirozenosti faktu, že hlas jednoho vysoce kvalifikovaného voliče volícího třeba ODS nesmí nikdy v zájmu elementární přirozené a existenciální spravedlnosti přebít hlas méně kvalifikovaného voliče jiné strany a snížit tak hodnotu osoby tohoto druhého voliče, jeho svobodné vůle, jeho osobní důstojnosti a jedinečnosti jen proto, že u nějakého testu prokázal prvý o něco více znalostí než druhý.

Strkání hlavy do písku - BBC, co se to s tebou stalo?

BBC se rozhodla, že nezveřejní videozáznam iráckých únosců, na němž unesená humanitární pracovnice Margaret Hassanová prosí o život. Tyto záběry prý nemají zpravodajskou hodnotu a pouze šíří strach.

S tímto rozhodnutím zásadně nesouhlasím a uvedené důvody neuznávám. Příliš se to podobá pštrosímu strkání hlavy do písku. Brzy bychom se mohli dočkat situace, kdy nás média již nebudou informovat ani o samotných únosech. Vždyť i pouhá slovní zpráva může vyvolat a šířit paniku, strach, obavy. A zpravodajskou hodnotu mají i takové záběry - možná jednu z největších, protože nejdou nijak obežvanit. Připomínají nám, že "válka v Iráku" nejsou pouhá slova, ale spousta prolité krve a prožívané bolesti.

Skutečným důvodem zákazu proto podle mě není "šíření strachu", ale spíše negativní mediální dopad iráckého dobrodružství na vědomí a svědomí lidí - a to nejen Britů, ale i Američanů . Těch Američanů, kteří se chystají již brzy volit prezidenta. Takové záběry by totiž mohly působit rušivě na slepou víru konzumních tupounů ve svého führera. Zejména Blairovi už jeden o život prosící Brit (Bigley) stačil (Hassanová je rovněž Britka a rovněž prosila Blaira o stažení vojsk). A BBC je jak známo pod silným tlakem Blairovy vlády.

Neoprávněný odposlech vadí!

Začíná to vypadat, že příčinou celé aféry kolem výroku policejního prezidenta Koláře ohledně odposlechů je neúplné otisknutí jeho slov. Pokud by se tak stalo záměrně, byl by to od Mladé fronty jistě akt nejsprostějšího flameware. Kolář totiž v rozhovoru také dodal (a nebylo to otištěno) :

Jestliže bych byl odposloucháván, tak je to proto, že by k tomu dal někdo příkaz. Konkrétně soudce, musela by to být situace, kdy se dopouštím nějakého nezákonného jednání...

Jistě by bývalo bylo podivné, kdyby šéf všech policistů demokratického státu nezmínil rozdělení moci na výkonnou a soudní. Velmi jsem se však podivil, když kdosi jiný hájil poněkud upravený, a proto silně naivní názor, že poctivý, bezúhonný občan se nemá čeho obávat a žádné odposlechy by mu tudíž vadit neměly. Jistěže se každý občan musí obávat neoprávněného špiclování svého soukromí. Ať už by šlo policii přímo o něj nebo by se dostal do hledáčku jako vedlejší součást vyšetřování, což se např. právě stalo prezidentu Klausovi.

Stačí si jen představit, že by došlo v blízké budoucnosti k převratu a moc uchvátila dejme tomu fanatická junta nějakého náboženského ražení. Kdyby se těmto fanatikům dostaly do rukou podrobné "kádrové" profily všech občanů sesbírané ovšem ještě za přísně lidskoprávní demokracie... hrůza pomyslet. Nechtěl bych se dožít tohoto krvavého střetu totalitní reality přítomnosti s demokratickou naivitou minulosti.

A nemusíme myslet ani na tak zdánlivě nepravděpodobnou událost jako je totalitní převrat - stačí prosté prozrazení těchto citlivých osobních informací za účelem mediálního pošpinění nepohodlného člověka - to se stává běžně i v nejlepších demokraciích světa. Vždycky se najde někdo, kdo za peníze vyzradí i to, co neví, bohužel. Navíc žijeme v zemi, kde úředníci běžně ztrácejí počítače nebo kufříky s tajnými dokumenty z vykradených aut, případně kde se povalují složky s osobními údaji uchazečů Úřadu práce u popelnice nebo zdravotní karty známých sportovců na skládce v lese.

Proto policejní moc nemá ve svobodné společnosti žádné právo bez zákonného důvodu (rozhodnutého nezávislou mocí soudní!) špiclovat jen tak kohokoliv, kdo se jí zlíbí (preventivně syslit všemožné podrobnosti a "zajímavůstky" na občany), a to ani tehdy, kdyby to špiclové "mysleli upřímně". Možnost zneužití takových privátních údajů je totiž neúměrně vysoká, nehledě na to, že jde rovněž o porušování základních lidských práv a svobod, zde práva na ochranu soukromí.